Problematika vymáhání pohledávek přiznaných v trestním řízení po skončení insolvenčního řízení

Nezřídka se stane, že v průběhu oddlužení dlužníkův věřitel podá k orgánům činných v trestním řízení trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu, a to nejčastěji trestného činu podvodu, případně úvěrového podvodu. Pokud je trestní stíhání zahájeno, většinou se věřitel se svým nárokem přihlásí do trestního řízení jako poškozený. Pokud je však současně jeho pohledávka přihlášena v rámci insolvenčního řízení dlužníka, je nepřípustné, aby soud v rámci adhezního řízení tuto pohledávku věřiteli přiznal.

Jelikož pohledávka přezkoumaná a přiznaná v insolvenčním řízení je sama o sobě tímto vykonatelná, přiznáním v trestním řízení by došlo k jejímu duplicitnímu přiznání a vykonatelnosti, což je samo o sobě nepřípustné. Trestní soud tedy pohledávku nepřizná a poškozeného, tedy věřitele, odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních, kterým je v našem případě řízení insolvenční. Je nutné říct, že i když proběhne toto trestní řízení v průběhu insolvenčního řízení, kdy je formou řešení úpadku dlužníka oddlužení, nemá toto vliv na trvání tohoto schváleného oddlužení a neznamená to pro dlužníka fatální následky.

Primárně se totiž nepovažuje existence tohoto trestního řízení za nepoctivý záměr a nedochází k automatickému zrušení dlužníkova oddlužení. Problém však nastává jinde a to z pohledu jazykového výkladu ustanovení § 416 odst. 1) insolvenčního zákona. Dle § 416 odst. 1) insolvenčního zákona totiž platí, že“ osvobození podle § 414 a 415 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti“. Vysvětleno na konkrétním případě, pokud např. dlužník v rámci oddlužení uhradí 35% svých pohledávek, tedy i 35% pohledávky, která byla dlužníku uložena jako náhrada škody v rámci trestního řízení, nebude mu zbylých 65%, tak jako u ostatních pohledávek, odpuštěno, ale po skončení insolvenčního řízení by měl zbylých 65% pohledávky věřiteli uhradit.

U pohledávek, které byly přiznány v rámci adhezního řízení soudem před zahájením insolvenčního řízení problém nenastává, zde je situace poměrně jasná. Co však s pohledávkou věřitele, která se řešila v rámci trestního řízení běžícího a skončeného již v průběhu oddlužení? To, že v rámci adhezního řízení nemůže být poškozenému náhrada škody přiznána, z hlediska trestně právní roviny není překážkou rozhodnutí o vině a trestu. Pokud je škoda pojmovým znakem daného trestného činu, bude pravděpodobně v rámci trestního řízení zjištěna, byť nepřiznána (tj. z odůvodnění se jí dozvíme). Na pohledávku, která byla v rámci insolvenčního řízení dlužníka přihlášena z titulu smluvního vztahu, a jako taková byla zjištěna a přezkoumána, když později se tento smluvní závazek stal de facto škodou (byť v rámci trestního řízení nepřiznanou), by se tedy taktéž nemělo osvobození vztahovat, jelikož se bude jednat o pohledávku na náhradu škody způsobenou úmyslným porušením právní povinnosti.

Z praxe máme zatím poznatek, že věřitelé (poškození) po skončení oddlužení zbytek pohledávky nepodléhající osvobození nevymáhají a de facto se tak spokojí s plněním, které se jim dostalo v rámci oddlužení, je však nutné učinit závěr, že v případě, že by se tak rozhodli učinit, mají na to plné právo.